Úvodní slovo

Právní odvětví je autonomní část právního řádu. Ten se sice především skládá ze všech platných právních norem, lze ho ale teoreticky rozdělit i na větší celky, přičemž základním dělením, pocházejícím již z dob římského práva, je dělení na právo veřejné (ius publicum) a právo soukromé (ius privatum). V současnosti se však právo dělí především na konkrétní právní odvětví, která jsou s větší či menší mírou přesnosti zařaditelná právě buď do práva soukromého nebo veřejného. Stejně tak je lze odlišovat jako odvětví práva hmotného nebo procesního. Jednotlivá právní odvětví vznikají především podle kritéria předmětu právní regulace, tedy že právní normy toho kterého odvětví regulují stejný typ společenských vztahů. Dalšími kritérii jsou společné právní instituty a principy a akceptovatelnost samostatnosti právního odvětví ze strany odborné veřejnosti. U téměř každého právního odvětví hraje nejdůležitější úlohu základní právní předpis, tzv. kodex, např. u práva občanského to je občanský zákoník, u práva trestního hmotného trestní zákoník apod. Žádné však není tvořeno jen jedním právním předpisem, např. právo správní obsahuje velmi mnoho zákonů a ještě více podzákonných předpisů (vyhlášek a nařízení).

Obchodní právo

Obchodní právo je odvětví soukromého práva, které upravuje majetkoprávní postavení podnikatelů a vztahy vznikající mezi nimi v souvislosti s jejich podnikatelskou činností. Ve vymezeném rozsahu obchodní právo upravuje i vztahy mezi nepodnikatelskými subjekty a některé veřejnoprávní vztahy mezi podnikatelem a státem.

zakládání a změny obchodních společností a družstev
zastupování v řízení před rejstříkovými soudy
příprava a organizační zajištění valných hromad
sepisování obchodních smluv
účast na obchodních jednáních
vymáhání pohledávek mimosoudní a soudní (upomínací, nalézací, exekuční a konkursní řízení)
zastupování v řízení před soudy, rozhodci a správními orgány
právní vztahy týkající se nemovitostí (převody vlastnictví, nájmy, vznik, změna a zánik zástavních práv)
právní a organizační poradenství

Systém obchodního práva zahrnuje obecnou a zvláštní část.

Obecná čás:

obsažena v první části obchodního zákoníku, upravuje například:
právní postavení podnikatelů
jednání a účetnictní podnikatelů
obchodní firmu a práva na označení
obchodní rejstřík

Zvláštní část:

právo obchodních společností (tzv. společenstevní právo)
právo obligační (závazkové)
právo soutěžní (právo hospodářské soutěže a nekalé soutěže)
právo průmyslového a jiného duševního vlastnictví
právo cenných papírů
právo kapitálového trhu
rozhodování obchodních sporů
insolvenční právo

Občanské právo

Občanské právo hmotné, popřípadě zkráceně jen občanské právo (jehož součástí však není občanské právo procesní), je patrně nejrozsáhlejší právní odvětví českého právního řádu. Původně se rozsah tohoto pojmu v podstatě kryl se soukromým právem, postupně se však z něho začaly některé oblasti vydělovat jako samostatná právní odvětví. Dnes je v České republice zpravidla považováno za samostatné právní odvětví například rodinné právo, obchodní právo a pracovní právo, v minulosti bylo za relativně samostatné právní odvětví označováno také družstevní právo.

Občanské právo hmotné upravuje zejména:

základní otázky soukromého práva
věcná práva
závazkové právo
dědické právo
duševní vlastnictví

právní poradenství
příprava a sepis občanskoprávních smluv
právní vztahy týkající se nemovitostí (převody vlastnictví, nájmy, vznik, změna a zánik zástavních práv)
vymáhání pohledávek mimosoudní a soudní (upomínací, nalézací a exekuční řízení)
zastupování v řízení před soudy, rozhodci a správními orgány
účast na jednáních s ostatními účastníky právních vztahů

Základním pramenem občanského práva hmotného je občanský zákoník.

Trestní právo

určuje, jaká společensky škodlivá jednání jsou trestnými činy, jaké jsou sankce za jejich spáchání a jakým způsobem stát prostřednictvím svých příslušných orgánů spáchání trestných činů zjišťuje a jejich pachatele trestá…

Trestní právo

Trestní právo je odvětvím veřejného práva, které určuje, jaká společensky škodlivá jednání jsou trestnými činy, jaké jsou sankce za jejich spáchání a jakým způsobem stát prostřednictvím svých příslušných orgánů spáchání trestných činů zjišťuje a jejich pachatele trestá. Trestní právo je součástí právního řádu příslušného státu. Spolu s právem ústavním a správním se řadí mezi obory práva veřejného, neboť mu dominuje vztah mezi státem a jeho orgány na straně jedné a dalšími osobami (občany státu a dalšími osobami podléhajícími pravomoci státu) na straně druhé.

V trestním právu rozlišujeme:

trestní právo hmotné – stanoví, co je trestným činem, podmínky trestní odpovědnosti, jaké sankce (trest či ochranné opatření) lze za trestný čin uložit trestní právo procesní – stanoví postup příslušných orgánů státu (v ČR tzv. orgány činné v trestním řízení) při zjišťování trestných činů, prokazování jejich spáchání konkrétním osobám, ukládání a výkon trestů a ochranných opatření, upravuje zároveň i práva a povinnosti osoby, proti které se trestní řízení vede, jakož i dalších osob, jichž se toto řízení dotýká Sepětí trestního práva hmotného a procesního je větší než u jiných právních oborů, např. než u práva občanského, neboť zatímco se v oblasti občanského práva většina právních vztahů uskutečňuje a funguje pouze v hmotné rovině bez ingerence procesní složky, trestní právo hmotné ke své realizaci nezbytně potřebuje procesní složku. Je třeba si uvědomit, že v každodenním životě všichni jedinci, aniž si to zpravidla uvědomují, vstupují do řady občanskoprávních vztahů (např. koupě novin, jízda prostředkem hromadné dopravy), které jsou realizovány pouze mezi soukromoprávními subjekty a do kterých nikdy stát v podobě soudu v rozhodujícího v občanskoprávním řízení nebude zasahovat, neboť k tomu vůbec nevznikne důvod. V oblasti trestního práva však lze pouze v trestním procesu závazně určit, že se stal určitý trestný čin, která osoba je za jeho spáchání odpovědná a jaké to pro ni bude mít právní důsledky.

Je třeba si uvědomit, že v každodenním životě všichni jedinci, aniž si to zpravidla uvědomují, vstupují do řady občanskoprávních vztahů (např. koupě novin, jízda prostředkem hromadné dopravy), které jsou realizovány pouze mezi soukromoprávními subjekty a do kterých nikdy stát v podobě soudu v rozhodujícího v občanskoprávním řízení nebude zasahovat, neboť k tomu vůbec nevznikne důvod. V oblasti trestního práva však lze pouze v trestním procesu závazně určit, že se stal určitý trestný čin, která osoba je za jeho spáchání odpovědná a jaké to pro ni bude mít právní důsledky.

Trestní zákoník zná tyto druhy trestů:

Odnětí svobody klasické odnětí svobody – zásadně nejvýše na 20 let výjimečný trest – nad 20 až do 30 let, nebo na doživotí
Domácí vězení
Obecně prospěšné práce
Propadnutí majetku
Peněžitý trest
Propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty
Zákaz činnosti
Zákaz pobytu
Zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce
Ztráta čestných titulů nebo vyznamenání
Ztráta vojenské hodnosti
Vyhoštění z území ČR – pouze cizinci

Trestní zákoník zná tyto druhy ochranných opatření:

Ochranné léčení
Zabezpečovací detence
Zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty
Ochranná výchova (pouze u mladistvých)
Účelem trestu je chránit společnost a zabránit pachateli v další trestné činnosti.

Rodinné právo

Rodinné právo lze vymezit jako soubor právních norem upravujících osobní a majetkové vztahy mezi členy rodiny. Pojem rodina je v právních předpisech jen zřídkakdy definován, v českých tomu tak není nikde. Základním pramenem českého rodinného práva je zákon o rodině, ovšem v přijaté rekodifikaci soukromého práva jsou normy rodinného práva obsaženy přímo v novém občanském zákoníku. Rodinné právo je odvětvím práva tradičně řazeným mezi soukromé právo. Historicky se vyvinulo vydělením z obecného práva soukromého, tedy z práva občanského. Liší se především užším předmětem právní úpravy a jinou metodou právní regulace. Na rozdíl od občanského práva je možné vymezit rodinné právo jako souhrn právních norem upravujících vztahy výrazně osobní povahy a s nimi spojené vztahy majetkové. Přes bytostně soukromou povahu rodinného práva se tomuto odvětví nevyhnula stále silnější intervence veřejné moci motivovaná potřebou ochrany dítěte. Proto začalo být rodinné právo především částí německé právní školy řazeno mezi veřejné právo. Na rozdíl od práva občanského, v němž bylo možné v českém prostředí sledovat po pádu komunistické totality purizaci práva spočívající v odstraňování valné části veřejnoprávních tendencí oslabujících smluvní volnost, lze předpokládat, že rodinné právo si výrazné zapojení veřejné moci zachová i nadále, což mu propůjčuje specifické postavení soukromoprávního odvětví s přinejmenším neopominutelnou ingerencí práva veřejného.

Rodinné právo je odvětvím práva tradičně řazeným mezi soukromé právo. Historicky se vyvinulo vydělením z obecného práva soukromého, tedy z práva občanského. Liší se především užším předmětem právní úpravy a jinou metodou právní regulace. Na rozdíl od občanského práva je možné vymezit rodinné právo jako souhrn právních norem upravujících vztahy výrazně osobní povahy a s nimi spojené vztahy majetkové. Přes bytostně soukromou povahu rodinného práva se tomuto odvětví nevyhnula stále silnější intervence veřejné moci motivovaná potřebou ochrany dítěte.

Proto začalo být rodinné právo především částí německé právní školy řazeno mezi veřejné právo. Na rozdíl od práva občanského, v němž bylo možné v českém prostředí sledovat po pádu komunistické totality purizaci práva spočívající v odstraňování valné části veřejnoprávních tendencí oslabujících smluvní volnost, lze předpokládat, že rodinné právo si výrazné zapojení veřejné moci zachová i nadále, což mu propůjčuje specifické postavení soukromoprávního odvětví s přinejmenším neopominutelnou ingerencí práva veřejného.

Základní principy rodinného práva
Princip blaha dítěte
Princip rovnosti subjektů rodinného práva
Princip vzájemné pomoci

Koncipování předmanželských smluv a dohod o zúžení společného jmění manželů (SJM)
Zastupování v rozvodovém řízení včetně sepisu dohod pro tzv. „rozvod dohodou“
dohody o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu a po rozvodu a o vypořádání vzájemných majetkových vztahů a práva a povinnosti společného bydlení pro dobu po rozvodu)
zastupování v řízení o výživné nezletilých dětí, manželů a mezi příbuznými
zastupování v řízení o vypořádání společného jmění manželů

Dědické právo

Objektivní právo: právní úpravu dědění v České republice v současné době upravuje občanský zákoník ve své části sedmé. Současné české dědické právo je založeno na těchto zásadách:

Subjektivní právo: subjektivním dědickým právem, tj. právem dědit se rozumí oprávnění konkrétní osoby získat dědictví po určitém zůstaviteli nebo jeho část, založené na předpokladech dědění, jimiž jsou:

Promlčení dědického práva: dědické právo se podle současné české právní úpravy nepromlčuje, protože dědictví se nabývá smrtí zůstavitele, takže již tím okamžikem přejde vlastnické právo k věcem náležejícím do dědictví na zůstavitelovy dědice, o čemž je však rozhodováno až následně (zpětně s účinky ke dni úmrtí zůstavitele). Promlčení však podléhá právo oprávněného dědice na vydání majetkového prospěchu od nepravého dědice.

Předpoklady dědění:
Smrt zůstavitele • Existence dědictví • Dědický titul (zákon, závěť, dědická smlouva, dovětek) • Způsobilý dědic

Další hmotněprávní pojmy:
Nasciturus • Dědická nezpůsobilost • Vydědění • Nepominutelný dědic • Povinný díl • Odmítnutí dědictví • Odúmrť

Dědické řízení:
Soudní komisař • Předběžné šetření • Soupis aktiv a pasiv dědictví • Dědická dohoda • Dodatečné projednání dědictví • Neodkladná opatření • Zajištění dědictví • Soupis na místě samém • Konvokace věřitelů • Likvidace dědictví • Spor o dědické právo • Kolace

Ostatní pojmy:
Centrální evidence závětí • Centrální evidence manželských smluv • Správce dědictví • Ochrana oprávněného dědice • Svěřenství • Svěřenecké náhradnictví

Historická právní úprava:
Ležící pozůstalost • Odevzdání pozůstalosti

Objektivní právo

Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele.
Právním důvodem dědění může být zákon, závěť nebo kombinace obou.
Dědic má právo dědictví odmítnout.
Dědictví, které nenabyl žádný dědic, připadne státu jako odúmrť.
Přechod práv a závazků děděním má charakter univerzální sukcese.
O dědictví se vede civilní soudní řízení, nabytí dědictví nebo jeho vypořádání potvrzuje soud (princip ingerence státu při nabývání dědictví).
Při dědění se použije hmotné i procesní právo platné v době úmrtí zůstavitele.

Subjektivní právo

Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele.
Právním důvodem dědění může být zákon, závěť nebo kombinace obou.
Dědic má právo dědictví odmítnout.
Dědictví, které nenabyl žádný dědic, připadne státu jako odúmrť.
Přechod práv a závazků děděním má charakter univerzální sukcese.
O dědictví se vede civilní soudní řízení, nabytí dědictví nebo jeho vypořádání potvrzuje soud (princip ingerence státu při nabývání dědictví).
Při dědění se použije hmotné i procesní právo platné v době úmrtí zůstavitele

Zdravotnické právo

Dovolujeme si nabídnout specializovaný právní servis pro zdravotnická zařízení. Naše advokátní kancelář se dlouhodobě zaměřuje na oblast zdravotnictví a zdravotnického práva, známe tedy potřeby zdravotnických zařízení, máme zkušenosti…

Zdravotnické právo

Práva pacientů ČR
Pacient má právo na ohleduplnou odbornou zdravotnickou péči prováděnou s porozuměním kvalifikovanými pracovníky.
Pacient má právo znát jméno lékaře a dalších zdravotnických pracovníků, kteří ho ošetřují. Má právo žádat soukromí a služby přiměřené možnostem ústavu, jakož i možnost denně se stýkat se členy své rodiny či s přáteli. Omezení takovéhoto způsobu (tzv. kontinuálních) návštěv může být provedeno pouze ze závažných důvodů.
Pacient má právo získat od svého lékaře údaje potřebné k tomu, aby mohl před zahájením každého dalšího nového diagnostického či terapeutického postupu zasvěceně rozhodnout, zda s ním souhlasí. Vyjma případů akutního ohrožení má být náležitě informován o případných rizicích, která jsou s uvedeným postupem spojena. Pokud existuje i více alternativních postupů nebo pokud pacient vyžaduje informace o léčebných alternativách, má na seznámení s nimi právo. Má rovněž právo znát jména osob, které se na nich účastní.
Pacient má v rozsahu, který povoluje zákon, právo odmítnout léčbu a má být současně informován o zdravotních důsledcích svého rozhodnutí.
V průběhu ambulantního i nemocničního vyšetření, ošetření a léčby má nemocný právo na to, aby byly v souvislosti s programem léčby brány maximální ohledy na jeho soukromí a stud. Rozbory jeho případu, konzultace a léčba jsou věcí důvěrnou a musí být provedena diskrétně. Přítomnost osob, které nejsou na léčbě přímo zúčastněny, musí odsouhlasit nemocný, a to i ve fakultních zařízeních, pokud si tyto osoby nemocný sám nevybral.
Pacient má právo očekávat, že veškeré zprávy a záznamy týkající se jeho léčby jsou považovány za důvěrné. Ochrana informací o nemocném musí být zajištěna i v případech počítačového zpracování.

Pacient má právo očekávat, že nemocnice musí podle svých možností přiměřeným způsobem vyhovět pacientovým žádostem o poskytování péče v míře odpovídající povaze onemocnění. Je-li to nutné, může být pacient předán jinému léčebnému ústavu, případně tam převezen po té, když mu bylo poskytnuto úplné zdůvodnění a informace o nezbytnosti tohoto předání a ostatních alternativách, které při tom existují. Instituce, která má nemocného převzít do své péče, musí překlad nejprve schválit.
Pacient má právo očekávat, že jeho léčba bude vedena s přiměřenou kontinuitou. Má právo vědět předem, jací lékaři, v jakých ordinačních hodinách a na jakém místě jsou mu k dispozici. Po propuštění má právo očekávat, že nemocnice určí postup, jímž bude jeho lékař pokračovat v informacích o tom, jaká bude jeho další péče.
Pacient má právo na podrobné a jemu srozumitelné vysvětlení v případě, že se lékař rozhodl k nestandardnímu postupu či experimentu. Písemný vědomý souhlas nemocného je podmínkou k zahájení neterapeutického i terapeutického výzkumu. Pacient může kdykoliv, a to bez uvedení důvodu, z experimentu odstoupit, když byl poučen o případných zdravotních důsledcích takového rozhodnutí.
Nemocný v závěru života má právo na citlivou péči všech zdravotníků, kteří musí respektovat jeho přání, pokud tato nejsou v rozporu s platnými zákony.
Pacient má právo a povinnost znát a řídit se platným řádem zdravotnické instituce, kde se léčí (tzv. nemocniční řád). Pacient má právo kontrolovat svůj účet a vyžadovat odůvodnění jeho položek bez ohledu na to, kým je účet placen.

Zakládání společností

Obchodními korporacemi jsou podle zákona o obchodních korporacích obchodní společnosti a družstva. Obchodními společnostmi pak jsou veřejná obchodní společnost, komanditní společnost (osobní společnosti), společnost s ručením omezeným, akciová společnost (kapitálové společnosti), evropská společnost a evropské hospodářské zájmové sdružení. Družstvy jsou družstvo a evropská družstevní společnost. Všechny společnosti a družstva se povinně zapisují do obchodního rejstříku, bez tohoto zápisu žádná společnost nevznikne. Je tak potřeba rozlišit vznik obchodní korporace od jejího založení, které celému procesu zápisu předchází. Advokát Vám pomůže při založení a vzniku obchodních společností a družstev a upozorní na rozdíly při jejich zakládání.